Dalo by se snad říci, že se naše životy skládají převážně ze dvou hlavních činností – jedení a mluvení – něco prostě přichází do úst nebo z nich zase vychází ven. Obojí při správném způsobu používání přináší energii a při nesprávném užití energii odebírá. Řeč představuje verbální vyjádření našich myšlenek, pocitů a emocí. Slova mají obrovskou sílu, což všichni víme, avšak málo si to připomínáme. Mohou být velmi efektivní zbraní při zraňování či manipulování druhých, stejně jako laskavou pomocí, chceme-li někoho povzbudit, potěšit, utěšit. Těmito způsoby nás slova formují a mnohdy se stáváme jejich otroky. Bohužel je dnešní doba charakteristická nadměrným a neuvážlivým používáním slov. To vede k nedorozumění, násilí, ke zmatku a zploštělému pohledu na svět. Řeč se mnohdy stává vulgární, násilnou, destruktivní, dezintegrující (tj. společnost či skupinu rozdělující). A tak již dávno na řeč nenahlížíme jako na posvátný dar tvoření a komunikace, který nám umožňuje spojení se svým vnitřním Já, s okolím, s Vesmírem či Bohem. Starodávný védský systém nazývá schopnost řeči vání. Vání je též jiné jméno bohyně Sarasvatí, bohyně učení, moudrosti, řeči, umění (zejména hudby či poezie) a estetiky neboli krásna. Všimněme si prosím, mezi jaké disciplíny je zde řeč zařazena – mezi umění, moudrost, krásno … Védské přísloví říká: „Pravda je jedna, moudří ji vyjadřují mnoha způsoby“, tj. i různými způsoby řeči. Védský systém a tedy i ájurvéda rozlišuje čtyři kategorie lidské řeči –para, pashyanti, madhyama a vaikhari - každá kategorie řeči představuje jiný druh vnímání, každá přenáší jiný druh reality, každou lze vyjádřit pravdu jiným způsobem. Para – nejjemnější vibrace pocitů a přímé vyjádření kundalinišakti, sídlem této řeči je oblast pupku. Zde řeč začíná a projevuje se jako jemná chvějivá vibrace pocitů, která je vždy pravdivá, lež zde není možná. Jazykem para je např. i zvuk mantry, vibrace a energie, které lze použít k léčení.Také např. zažívám-li hluboké prožitky splynutí a sjednocení s „bohem“ (např. v přírodě, kde ke mně může promlouvat strom, hora či mrak), slova neexistují a v okamžiku prožitku vše hovoří jazykem para, jazykem vibrací. Proto hluboké prožitky nelze plně slovy vyjádřit. Pashyanti– vibrace je vedena výše, do oblasti srdce, zde se vibrace mění v pocity a emoce vyjádřené symboly či ideou. Jazykem srdce je jazyk souznění. Madhyam -pocity ze srdce jsou neseny výše, do oblasti hrdla, kde vibrují v podobě mentálních slov, dosud nahlas nevyřčených. V mysli neustále uvažujeme a hovoříme sami se sebou slovy a myšlenkami, dochází zde k poměřování, hodnocení či tázání, což později může vést k formulování záměru, který posléze vyjádříme nahlas zvukem. Ve snech, kdy promlouváme prostřednictvím pocitů a emocí, využíváme buď pashyanti nebo madhyama řeč. Vaikhari - běžná vokalizovaná řeč, která se díky hlasivkám a pohybu jazyka stává zvukem. Může jít o užitečný nástroj komunikace, nikoli však za předpokladu, že ignorujeme předchozí jemnohmotnější způsoby řeči a mluví z nás pouze hlava. Pak lze snadno sobě či druhým lhát a řeč zneužít. Vzdálíme-li se však od vesmírné pravdy a své vnitřní pravdy, pozveme si tím zároveň do života pochybnost, zmatek, cynismus a další podobně nežádoucí jevy. Ke vzájemné komunikaci potřebujeme slov a k souznění potřebujeme srdce. Zde bych ještě vyzdvihla umění naslouchání. To můžeme pěstovat tak, že když někdo hovoří, nečiníme urychlené závěry, neposuzujeme, nýbrž nasloucháme svým srdcem. A nasloucháme-li někomu opravdově, okamžitě pocítíme, z jaké úrovně k nám daný člověk hovoří, zda z oblasti pupku, srdce, hrdla či hlavy. Ájurvédská etikoterapie učí používat slova laskavým způsobem tak, abychom člověka nezranili a sobě mentálně (psychologicky) neuškodili. Buddhismus, jehož učení bylo do ájurvédské filozofie zakomponováno, přistupuje k řeči podobně. Základní myšlenkou je soucit … Jak říká Dalajláma, „Soucit není náboženstvím, jde o lidskou záležitost. Není to přepych, ale nezbytnost pro lidské přežití.“ Pozor však, nepleťme si soucit s lítostí. Soucit představuje důležitou ctnost člověka, která spočívá ve schopnosti vidět utrpení, porozumět mu, procítit ho, tolerovat jeho projevy a jednat či motivovat k jednání směrem ke zprostředkování úlevy. Ráda bych zdůraznila, že zdravý soucit bychom měli mít nejen k druhým, ale i sami k sobě, abychom byli schopni i k sobě přistupovat s laskavostí a láskou, což nám pak nedovolí chovat se způsobem, který nás či druhé poškozuje. Soucit je kvalita, kterou lze vypěstovat, trénovat, zdokonalovat. Jedním ze způsobů, jak soucit trénovat, je buddhistické učení o pěti strážcích řeči, jehož praktikování nám pomůže hovořit tak, abychom svou řečí neuškodili. Dříve, než začneme mluvit, položme si těchto pět otázek: To, co chci říci:
• Je to pravdivé?
• Je to laskavé?
• Je to prospěšné?
• Je to nezbytné?
• Je na to vhodná doba?
Dalším zajímavým způsobem, jak vlastně svou řeč trénovat, je paradoxně metoda jógy nazývána mauna, pěstování mlčenlivosti – vnější i vnitřní. Sami to zřejmě znáte, skrze své myšlenky většina z nás hovoří neustále, prakticky bez přestávky. Proto zde zdůrazňujeme i mlčenlivost vnitřní spočívající v utišení toku myšlenek. Mauna přináší stabilitu mysli, klid, soustředění a vnímání podstatného, je to cesta k seberealizaci, která nám umožňuje vstoupit do vnitřní svatyně srdce. Mlčení představuje největšího učitele a sílu vedoucí k opravdovému poznání. Mlčíme, abychom lépe slyšeli. Říká se, že hudbě krásu dodávají pauzy. Odrazem slova je ticho, pauza, neslyšný akord vnější prázdnoty a vnitřního obohacení. Ticho zvyšuje sílu slova, proto spočíváme-li více v tichu, dodáme našim slovům potřebnou hloubku, váhu, sílu apravdivost. Proto mluvme méně, mluvme laskavě, mluvme pravdivě a přispějme tím ke spokojenosti a zdraví nás všech.